Kreativní prostory po pandemii vyhledávají i konzervativní firmy, říká Tadeáš Seidl ze Spaces

Tadeáši, v businessu coworkingu pracuješ již deset let, popsal bys nám, jak ses k tomu dostal? Baví tě tato práce i po tak dlouhé době?

Ke coworkingu jsem se dostal docela náhodou. Nejlepší kamarádka mé manželky pracovala ve společnosti Regus, která se flexibilními kancelářemi zabývá již přes třicet let. Když jsem si vybíral pracovní uplatnění, poslal jsem jim životopis a vyšlo to. I po deseti letech mě práce baví, každý den je úplně jiný. Teď jsme například otevřeli čtyři nové pobočky během dvou let. V naší společnosti se dá dělat spousta věcí, člověk se nikdy nenudí. Jsme neustále u zdroje, tudíž se nemusí měnit práce, abychom zažili něco nového.

Co máš na své práci nejraději a co je naopak nejvíce stresující?

Mám rád práci s lidmi, každý den potkáte někoho nového, zajímavého. Každý člověk je svým způsobem zajímavý. Byznys se dělá, když se lidé potkají a začnou spolu něco vymýšlet. A to je důvod, od čeho tady byznys je.

Jak se za tu dobu, co se v této oblasti pohybuješ, svět coworkingu změnil? Jaké nyní vládnou trendy?

Já jsem se s coworkingem setkal teprve před pěti lety. Z tohoto důvodu trendy sleduji až poslední dobou. Po dvou letech s koronavirem začíná být zjevné, že firmy začínají flexibilitu považovat za velké plus. Hodně konzervativních klientů, kteří měli kancelář 30 let na stejném místě, zjišťují, že co se týče kancelářských prostor pružnost je pro ně výhodnější. Nedávno jsem měl klienta, který po revizi svého skladu přesunul skoro vše do elektronické podoby, přešel k nám a díky tomu se jeho měsíční úspory začaly pohybovat v desítkách tisíc korun. Spousta lidí u nás naopak mělo smlouvy z měsíce na měsíc. To jim dalo mnohem větší možnost přemýšlet nad tím, jaké budou jejich potřeby v budoucnu. To vidím jako výhodu. Krize lidi naučila šetřit a začít hledat něco flexibilnějšího.

Který prvek je ve Vašich kancelářích v Česku Váš nejoblíbenější? Máte tu třeba designovovou kavárnu či výhled z velkorysé terasy v desátém patře. 

Každé centrum Spaces má něco do sebe. Albatros je nádherný, má výhled na Pražský hrad, dá se srovnávat s pětihvězdičkovým hotelem Four Seasons. S terasou v desátém patře ani nepoznáte, že dole jezdí tramvaje. Je tu klid. Centrum Smíchoff má zase luční terasu do svahu, která na jaře kvete a je to něco, co jsem předtím nikdy neviděl. Já mám obecně rád budovy, takže mně se líbí všechna naše centra. Kdybych mohl, tak bych klidně každý den pracoval jinde.

Podařilo se ti navštívit také coworkingová centra v zahraničí? Je něco, čím se podstatně od tuzemských liší?

Navštívil jsem například Amsterdam. Když jsem tam byl na školení, zaujalo mě, že centrum bylo vytvořeno z budov, které původně sloužily jako fabrika. Dole z výrobní haly udělali byznys klub a nahoře měli kanceláře. Odlišnost mezi coworkingy ale není. Máme jednotné manuály, tudíž odchylky jsou minimální. Záleží i na tom, jak se domluvíte s majitelem budovy. Centra jsou stejná, spíš mají jiného ducha, a toho dělají lidé. 

Jak bys popsal členy Spaces? Vznikají zde například projektové týmy?

Naši kolegové jsou většinou extroverti, kteří rádi a až moc často mluví s klienty u kávy. To, že spolu mluví až moc často, je vesměs dobře. Snažíme se však o balanc mezi tím, co se musí udělat, a mezi volným časem s klientem. Jsme především lidé, kteří se snažíme klientům pomáhat, aby jejich byznys vzkvétal. Člena Spaces to musí bavit, jinak by to ani nešlo. Co se týče projektových týmů, u nás je to kombinace. Pracují u nás i jednotlivci. U každého klienta jsou požadavky jiné, u někoho rozhoduje cena, u druhého zase atmosféra. Dost často se nám ale stává, že i když klienti v našich budovách mají původně v plánu přetrvat jen dočasně, nakonec se rozhodnou zůstat delší dobu.

Jak vypadá tvůj pracovní den? 

To je dobrá otázka. Mám tři děti. Během koronavirové krize to pro mě bylo hodně náročné, protože jsem s nimi zůstával s doma sám. Pracoval jsem ráno od 6 do 9 hodin, kdy se mé děti dívaly na pohádky a nic po mě nechtěly. Od 9 hodin ráno až do 20 hodin večer jsem se jim věnoval, mezi tím jsem zvedal potřebné telefony a pak od 20 do 23 hodin jsem zase pracoval. Pokud něčemu říkám challenge, tak to bylo zrovna tohle.